Do roku 1923 byly Malé Kyšice jednou z částí obce Horní Bezděkov. K osamostatnění obcí došlo výnosem ministerstva vnitra č. 73611 z 10. listopadu 1923, kdy vznikly tři samostatné obce – Horní Bezděkov, Dolní Bezděkov a Malé Kyšice. V letech 1986-90 byla obec jednou z částí města Unhoště. Na základě žádosti malokyšických občanů schválilo plenární zasedání Okresního národního výboru Kladno v červnu 1990 desintegraci obce Malé Kyšice s účinností od konání komunálních voleb (24. 11. 1990). Od té doby je obec opět samostatná.

 

Pod Vysokým vrchem

V minulosti patřila převážná většina dnešního katastrálního území obce Malé Kyšice ke Křivoklátskému panství, jehož centrum bylo od nepaměti soustředěno na královský hrádek, později hrad, Křivoklát. Spolu s tím, jak hrad měnil majitele, měnily je lesy z blízkého i vzdálenějšího okolí. Starší dějiny obce jsou zahaleny tajemstvím, oporou jsou lidová vyprávění, předávaná z pokolení na pokolení. Když je porovnáme s archivními zápisy, dobereme se k následující rekonstrukci raných dějin obce. V době, kdy Křivoklátské panství bylo zastaveno (1658) Františku Adolfu Schwarzenberkovi, přihnala se (pravděpodobně v roce 1680) vichřice, jež zpustošila okolní bohaté a husté lesy. Lidé, přivedení ke zpracování kalamity, pocházeli ze Sýkořice a z Nezabudic. Po několika desetiletích byla pohroma primitivními prostředky zdolána, a to i za ztížených podmínek, kdy zporážené kmeny stromů často napadl kůrovec. Dřevorubci a uhlíři založili v okolí (dnes již zavezeného) rybníčku na pozdější malokyšické návsi osadu. Stálo zde několik malých chaloupek, postavených z otesaných kmenů, slepených hlínou, díry a spáry byly ucpávány mechem. A snad právě proto se v lidové mluvě Unhošťska dochovalo pro Malé Kyšice dodnes pojmenování „Kyšické Chaloupky“ nebo „Na Chaloupkách“. Dříví se pálilo v milířích, získané dřevěné uhlí bylo potřebné pro hutnictví a slévárenství. Vždyť pece na výrobu železa ve zdejším kraji známe již z dob Keltů. A tak pořád stavěli uhlíři dříví do pyramid, pohazovali je hlínou, zapalovali a znovu a znovu stoupal zvolna nad lesy těžký šedomodrý dým. Nad Vysokým vrchem se ustavičně objevovala kouřová clona a prostý lid ze vzdálenějšího okolí z toho usuzoval, že jde o doutnající sopku. Obdobné domněnky podporovali později i formani přijíždějící z těchto míst. Přírodní kalamita ve zdejších lesích byla zlikvidována a život „Na Chaloupkách“ běžel dál. Dřevorubci i uhlíři se zde usadili na stálo, dřevěné uhlí se pálilo dál, a to i v době (1775), kdy bylo mezi Buštěhradem a Rapicemi nalezeno černé uhlí. Právě konkurence kamenného uhlí, ba dokonce i koksu, později udělala tečku za uhlířským fortelem a za uhlířinou vůbec.

 

Přišel člověk na svět

Na oslavu zrušení roboty si Malokyšičští postavili (1848) na návsi zděnou kapličku se zavěšeným zvonem, která nahradila dřevěnou, ztrouchnivělou zvonici. Stavba se stala příčinou furiantského sporu dvou majetných sousedů – Matěje Šefčíka a Dominika Šímy, který spor, jakým směrem bude stát čelní strana nového božího stánku, vyhrál. Poraženého Matěje Šefčíka ještě dnes připomíná železný kříž, zasazený do zděného podstavce před vchodem do kapličky a otočený čelní stranou ke stavení, ve kterém žil. Do podstavce je vezděná železná deska s nápisem: „Přišel člowěk na swět, aby hledal to, co zahynulo. Postavil Matěg Šefčík roku 1849“.

Malé Kyšice bývaly v minulosti především obcí Šímů. Toto příjmení se zde objevovalo snad v každém stavení. Šímů bývalo v obci tolik, že se navzájem rozlišovali přezdívkami, například: Šíma-Starosta, Šíma-Z hospody, Šíma-Ze statku, Šíma-Američan, Šíma-Verunčinej, Šíma-Železničář, u Šímů-Rudolfů. Zajímavou postavou v obci býval Šíma Tonda-Tulák, který zde snad měl jen domovské právo, jinak se toulal po okolí a živil se, jak se dalo.

Většina obyvatel pracovala ve zdejších lesích, postupně se začínali objevovat první zemědělci, později i malorolníci.

Objev černého uhlí na Kladensku umožnil i nové pracovní příležitosti malokyšickým usedlíkům. Za každého počasí chodili denně čtrnáct kilometrů na šachty a po těžké práci stejně kilometrů zpět z Kübecku, Engerthu nebo dokonce z „Ronnovky“, která se vypínala nad bývalou obcí Hnidousy (dnes Švermov – část města Kladna). Jízdní kola začali používat mnohem později.

Přestože většinu jejich času pohlcovala práce, dokázali si život zpestřit. Na přelomu dvacátého století existovala v Malých Kyšicích ochotnická společnost, v druhé polovině roku 1910 vznikla Čtenářsko-hospodářská beseda. Kupovala knihy, odebírala časopisy, existoval při ní dramatický odbor, který nacvičoval a hrál divadelní hry. Beseda se rozpadla v roce 1926. Významnou roli míval v obci Sbor dobrovolných hasičů, který byl v Malých Kyšicích zřízen výnosem místodržitelství v květnu 1903. Fyzickou zdatnost si občané udržovali a v tělocviku se zdokonalovali ve dvou tělocvičných jednotách. Od května 1919 podchytila sportovní život Dělnická tělocvičná jednota (DTJ) Malé Kyšice (zanikla v říjnu 1935). Druhou tělocvičnou jednotou byl Sokol, od července 1919. Sokol v Malých Kyšicích zanikl stejně jako v okolních obcích v době okupace, pravděpodobně v říjnu 1941.

V osmnáctém, ale ještě i v devatenáctém století byly Malé Kyšice označovány za samotu. Společně s Dolním a s Horním Bezděkovem tvořily jednu politickou obec s názvem „Horní Bezděkov“. V Horním Bezděkově měl sídlo starosta a později sem chodily malokyšické děti do školy. V samostatných Malých Kyšicích se konaly volby do obecního zastupitelstva poprvé v roce 1924.

 

Místní část Poteplí

Po rozdělení Horního Bezděkova v roce 1923 na tři samostatné obce připadla k Malým Kyšicím místní část Poteplí.

Stojí tady starobylý mlýn, o kterém se zmiňují písemné zprávy z patnáctého století. Za dobu své existence vystřídal hodně majitelů a také nájemců, svému účelu přestal sloužit na počátku druhé světové války. Ke mlýnu nerozlučně patří sousední stavení – restaurace se sálem. Začátkem minulého století, v době jejího uvedení do provozu, ji měl pronajatu Bedřich Fricke, syn pruského válečného zběha. Fricke zde založil redakci prvního českého protiválečného časopisu s výstižným názvem „Odzbrojte!“, který převzal podle stejnojmenného pacifistického románu rakouské spisovatelky Berthy von Suttner, pozdější nositelky Nobelovy ceny za mír (1905). Bohužel vyšla jen dvě čísla časopisu (říjen, listopad 1904), další vydávání bylo rakouskými úřady zakázáno.